Středoškolský sen

Středoškolská liga, sen jen několika málo z nás, sen o propagaci a velkém rozvoji frisbee v Česku.

5 měst, 28 škol, 42 týmů, 125 zápasů, 346 studentů středních a základních škol, co místo výuky nadšeně běhá po hřišti za plastovým diskem a hraje sport, o kterém velká část z nich ještě před pár dny vůbec nic nevěděla a teď o něm v mnoha případech nadšeně mluví a sleduje co se dá. To jsou čísla pouze jarní kvalifikace již sedmého ročníku, meziškolní soutěže ve sportu, který má nyní 463 registrovaných aktivních členů. Na první pohled skvělá čísla, na druhý pohled další 4 školy, které se oproti podzimu již nepřihlásily, přičemž na dvou z nich stále studují aktivní hráči.

Středoškolská liga jako osvěta

Tedy skvělý potenciál a šance jak o nás dát vědět. Šance jak dostat k okrajovému sportu, který hraje jen pár “nakažených”, spoustu dalších mladých lidí a především změnit tak vnímání sportu, který je nejčastěji popisován jako házení si diskem se psem v parku.

Optimálně díky středoškolce můžeme dostat frisbee do výuky na školách tím, že nadchneme učitele, dáme jim možnost se o frisbee něco dozvědět, obstarat disky a vidět ho v reálu, dát jim možnost se na cokoli zeptat. Oni jsou ti, kdo za nás potom dětem ukážou, že je to sport jako každý jiný.

Projekt středoškolky vznikl před sedmi lety jako propagační a rozvojová akce, jak dostat ultimate frisbee do škol a hlavně do regionů, kde nejsou žádné týmy. Kdy kromě zlepšení veřejného mínění o našem sportu, můžeme díky snaze jednotlivých týmů, pomoci zapojeným školám dostat do ligy více mladých hráčů a zvýšit tak naší členskou základnu. Jako v každém jiném sportu, základ růstu je práce s mládeží a tu my rozhodně nezvládáme.

A jak vlastně vypadá takový pětidenní výlet po Česku po meziškolních turnajích?

V první řadě si připravte hlasivky, přece jen desítky dětí, pedagogů a hráčů, kteří se přišli podívat, ani megafon úplně nepřekřičí. Vlastně i když pomineme to, že každou půl hodinu se hlásí začátek času, pět minut a konec času, případně to, kdo a kde hraje příště, tak přesto zbyde spousta mluvení. Vlastně asi tak sedm hodin strávíte denně vysvětlováním, přemlouváním a hlavně zodpovídáním stále stejných dotazů, kdy mezi to občas vložíte nějaké to házení si s někým, učení forhandu, popisování myšlenky spiritu, odkazování na stránky či juniory a to celé zakončené vyslechnutím si pár nadávek na české školství, aby za vámi přišlo na konci snad pár nadšených dětí, co chce začít hrát a vy jim řeknete jaké jsou v tom městě týmy, či pedagog, kterému vysvětlujete jaké jsou vlastně všechny možnosti spolupráce dále a zase máte pocit, že to celé má smysl.

Komunitní podpora

Na celém výletu bylo zajímavé také to, jak se projevují ostatní čeští hráči. Velké díky některým z nich ať už za to, že mě někde vyzvedávali abych se neztratil, nechali mě u sebe přespat, nechali své maminky mě nakrmit, či mi poskytli wifi připojení, abych se mohl zhrozit nad zaspamovaným emailem, ohledně turnaje proběhlého v první polovině téhož dne, či v jednom případě děkuji za to, že mě nenechali zastřelit v rámci oslav právě získaného zbrojního průkazu člena rodiny.

Přesto všechno ne všichni vlastně byli ochotní a nápomocní, našla se totiž celá řada hráčů, co se sice přišla na jednotlivé turnaje podívat, ale výslovně pomoci odmítla, přestože se jednalo i o několik hráčů co si středoškolkou samo prošlo. Přitom kde jinde chcete shánět nováčky, než mezi stovkou dětí, z kterých většina nehraje ligu a přitom je frisbee baví. Samozřejmě celá řada lidí prostě v týdnu v dopoledních hodinách a přes poledne čas nemá a nemůže nijak pomoci, ale celá řada lidí jen prostě nemá zájem.

Půjčte nám disk a my porazíme juniory

Hra samotná a její kvalita je na středoškolce dost různorodá, od týmů, které tvoří samí juniorští reprezentanti po školu, kde žákům a učiteli, kterého jsem asi týden před akcí ukecal po telefonu, ať se opravdu zúčastní, vysvětluji, že vůbec existuje forhand a diskem jde hodit přes celé hřiště, čemuž věří až po názorné ukázce. Proti kvalitě českého frisbee celkově, ale mluví fakt, že sportovní patnáctileté děti, které hrály ultimate poprvé v životě byly schopné porazit tým, s několika účastníky české ligy.

Dobrovolník neznamená: dělám jen to co mne baví

Proč to celé dělám vlastně téměř sám. Neumím delegovat, přesto si ale hlavně myslím, že toto moc delegovat nejde. Je spousta věcí co může na místě kdokoli udělat za mě, ale pouze v případě, že se na ty ochotné dobrovolníky dá zcela spolehnout. Situace kdy někomu, kdo pro vás ve svém volnu něco tvoří, vytknete, že vás jen využívá a chce po vás něco strašně otravného, když vás poprosí o počítání skóre na vedlejším hřišti, když má někdo z nových učitelů zájem se něco dozvědět je strašně demotivující. A popravdě pokud jste ochotni jen pětkrát za zápas otočit počítadlo na zápase, kde hraje váš tým, ale ne předat pak dále výsledek, tak se nezlobte ale to zrovna nápomocni nejste, klidně se jen dívejte, ale netvrďte pak uraženě, že jste se snažili pomoci. Přesto jsou toto spíše výjimky a je mezi námi několik velice ochotných lidí, ale jedná se většinou o ty, kteří dávno něco sami dělají a jsou poměrně zahlceni.

Lakros, kin-ball, softball, korfball, ragby ... frisbee

Jak už asi vyznělo z předešlého, ne všichni sdílí nadšení a ochotu se o něco starat a něco nějak zlepšit. Tak hlavně téměř nikdo nebere středoškolku jako propagační a rozvojovou akci.  Pro většinu hráčů je totiž středoškolka možností si jen tak zahrát místo školy. A nikdo moc nechápe, že komunikace s pedagogy před akcí, hlavně na místě a později po turnaji je to, co je přiměje se zase za rok přihlásit a začít frisbee zkoušet na hodinách tělocviku. Nejsme tak výjimečný sport aby se z nás všichni posadili a rovnou řekli: “to chceme učit”. Máme celou řadu jedinečností, ale ty jim musíme teprve sdělit a pokud si jdeme pouze zahrát tak se nic takového nestane, to se můžeme sejít v parku a domluvit si přátelák.

To frisbee se samo neudělá

Ale pokud chceme aby se středoškolka rozšiřovala a frisbee se učilo v rámci tělocviku, respektive aby školy nepřestávaly hrát, jak tomu bylo v předchozích pár letech, tak musíte dost změnit svůj přístup. Protože jediný důvod proč se letos účastnilo škol více, je osobní přístup pár lidí a čas strávený komunikací všeho typu, čítající více hodin než trvaly samotné turnaje, času který tomu někdo obětoval ve svém volnu, aby vám všem dal možnost, že tu něco jako středoškolka je a ve chvíli, kdy nejste ochotni si přečíst ani celé propozice, či dodržet deadline přihlášek, či jen se obtěžovat se přihlásit sami od sebe, tak to taky může být naposledy, co středoškolka touto formou vůbec probíhá. Malý příklad pro ilustraci, 12 hodin před deadlinem přihlášek, tedy týden před prvním turnajem bylo přihlášeno 9 z 28 účastnících se škol.

Nechte učitele pracovat za sebe

Organizačně není vše zvládnuté optimálně a dořešené, nedostatečně se prezentujeme a podobně, ale ve chvíli, kdy jako organizátor musím trávit čas tím, abych vás obtěžoval samozřejmostmi, jak před turnajem tak během něj, tak těžko hledám další čas na nějaké zlepšení, nikdo z nás za to není placený, a turnaje pro školní prostředí jsou dost specifické a mají i odlišné požadavky na nějakou formu a pokud nechceme, aby nás všechny brali jako amatéry co si hází jen tak na poli, tak bychom se tak měli přestat chovat. Protože právě přes ty učitele je šance ultimate nějak šířit, ne přes hráče, kteří už hrají několik let a nikoho nového nikdy nepřivedli. Je to ve velké míře také o tom, jak se vy sami na turnaji prezentujete.

V tuto chvíli to vlastně vypadá tak, že místo organizace a rozvoje projektu samotného spíš supluji to, co by měly dělat jednotlivé týmy. Nedivte se ale potom prosím, že někomu přijde do týmu zástup nových mladých hráčů ze střední školy, jen proto že někdo v týmu je ochotný svému spoluhráči studujícímu na nějaké škole říct, že by mohl středoškolky využít a týmu tak dotáhnout tu spoustu nadějných nováčků. Tím totiž získají všichni, nepočítají se jen noví hráči, i ostatní děti se v té škole s frisbee setkají a budou ho považovat za regulérní sport, což je možná náš největší problém, když část z vás není schopná ani svému okolí říct, že hrajete frisbee, protože to to nepovažuje za sport. Jak chcete přesvědčit potom někoho cizího, aby začal hrát, když ani své známé a kamarády nepřesvědčíte, že to co děláte je sport.

Středoškolská liga je hlavně propagační akce, až v poslední řadě soutěž pro ligové hráče

Podle mě má totiž středoškolka ze všeho, co z propagačních akcí děláme největší smysl, proto to dělám, pokud ale podle vás ne, a chcete si jen zahrát, dělat to nemusím. Proto jsem taky napsal a zveřejnil toto, abyste si někteří začali uvědomovat, že středoškolku jde rozšířit a posunout dál, využít tak její potenciál k propagaci, ale nedáváte tomu moc šanci.

Možná jsem jen snílek co mu spousta věcí co si vysnívá vychází, či spíš prochází, ale někdo kdo nás tu všechny dost ovlivnil a posunul celé české frisbee výrazně dál nás vlastně snít naučil. Proč mu tedy nesplnit jeden z jeho snů.