Příliš mnoho plácání?

Rozmohl se nám v ultimate takový nový zvyk. Po zápase si hráči podají ruku se soupeři a poděkují za zápas – hezky každým s každým. Na tom není nakonec nic špatného, je to spontánní sportovní gesto, které nás přibližuje k tradičnějším sportům. Horší je, že pak následuje obvyklé martýrium v nezkrácené podobě: všichni do kolečka a obejmout, jeden kapitán mluví (děkuje, mluví a zase děkuje), zatleská se, druhý kapitán mluví (děkuje, mluví a zase děkuje), zatleská se, pak jeden tým dovnitř druhý ven, vlevo (vpravo) v bok a opět s každým plácnout a poděkovat. Na závěr ještě pokud možno zakřičet jméno soupeřova týmu.  A já se ptám: kolik ještě gest potřebujeme, abychom se ujistili, že přes všechnu rivalitu na hřišti jsme vlastně všichni bezva kamarádi? Opravdu nás to takhle baví, nebo to všechno děláme ze zvyku, abychom náhodou soupeře neurazili?

Abych nebyl špatně pochopen. Pozápasové kolečko je užitečná věc. Ne nadarmo se mu říká Spirit Circle - kromě toho, že je to specifická tradice pro ultimate (alespoň v Evropě), umožňuje v klidu ujasnit sporné momenty, které ve hře nastaly, otupit ostří a rozejít se ve víceméně přátelském duchu. Otázka je, jestli stejný účel splňují velkorysé proslovy ve stylu: „Dik za zápas, do stavu 2:2 to byla opravdu vyrovnaná hra, pak jste trochu zaváhali, takže jsme zbylých třináct bodů mohli skórovat my. Ale nebyly žádný hlášky, takže supr Spirit.“ Nebo konstanty typu: „Počasí nám dneska přeje, tak jsme si pěkně zahráli, hodně štěstí a uvidíme se na party.“ Ale budiž, lepší, než mlčet.

Podání ruky po zápase, jak už bylo řečeno výše, je to nejpřirozenější gesto, kterému rozumí i diváci jiných sportů. A je fajn, že je již normální i u nás.

Ale potřebujeme si pak opravdu plácat jak na kolotoči? A znovu tleskat a znovu řvát? Je příjemné, když má tým připravený pro soupeře nějaký pokřik. Ale když ho nemá, možná může prostě odejít a nikdo se neurazí.

Toto zamyšlení nemá za cíl určovat, co má kdo dělat po hře. Pojďme se ale prosím zamyslet nad tím, že víc gest možná znamená také jejich menší upřímnost. Že po některých zápasech není nutné trávit spolu tolik času jen ze zdvořilosti. Možná, že když si to vyjasníme třeba tady pod článkem, bude pak snazší po zápase „jen“ poděkovat, promluvit krátce v kolečku a odejít. Co myslíte?