Právě se hraje: Juniorské hal. mistrovství ČR

WUCC 2014 z pohledu PD open

Tak trochu propadák. Tak by se asi nejvýstižněji dalo popsat vystoupení open týmu Prague devils na klubovém mistrovství světa. Nejde však o jednorázovou krizi vítězů regionu, ale o reálné postavení jihovýchodní Evropy ve světě. Nejlépe umístěný tým našeho regionu (rakouští FWD>>) skončil na třicátém místě, poslední dvě místa okupují slovinští Base a polští Mojra.

Rozhodující zápas o postup do horní poloviny nás čekal hned druhý den proti druhému nejlepšímu australskému týmu Juggernaut. Původně jsme si na ně příliš nevěřili, ale pak nám Australané nabídli nečekanou šanci. Díky zlému podcenění zápasu prohráli dopoledne o jeden bod s ukrajinskými Gigolo (které jsme my předtím snadno porazili 15:9) a nám tak stačilo prohrát o tři body, abychom si udrželi druhé místo ve skupině. Samozřejmě jsme na to nemysleli a snažili se zápas raději vyhrát, ale pomyslnou trojbodovou výhodu jsme promarnili okamžitě v úvodu zápasu, většinou nevynucenými chybami. Ačkoliv se pak útok trochu usebral, nedokázali jsme na rychlých a vysokých Australanech vynutit snad ani jeden break a sami jsme ještě několik dostali. Celkově jsme ze zápasu neměli nejlepší pocit – už jsme utrpěli i porážky, po kterých jsme se cítili lépe. Juggernaut však později ukázali, že jsou kvalitní tým, když zahráli velmi dobře proti Claphamu a přes britské Chevron postoupili do první šestnáctky.

Podle původního systému měli třetí týmy ze skupin ještě šanci bojovat o sedmnácté místo. Kvůli odloženým zápasům se však systém musel zjednodušit a z druhé poloviny už nebyla cesta ven. Když jsme pak celkem jasně porazili irské mistry Ranelagh, propadli jsme možná pocitu, že jsme se dostali mezi ultimatový odpad světa. Pravdou však je, že i týmy na posledních příčkách patří stále mezi to nejlepší, co jejich země nabízejí.

Jednalo se o naši druhou a poslední výhru na mistrovství a dál jsme již jen sbírali zkušenosti z proher. Tou nejcennější prohrou – kromě poznání, že od top amerických týmů nás dělí celý oceán zkušeností – byla ta s japonskými Loquitos. Hra to byla ze začátku neuvěřitelně čistá, jak co do plynulosti obou útoků, tak co do úrovně spirita. Čekání na chybu soupeře nebyla nejlepší strategie, protože chybovat jsme začali první my a těch několik málo chyb soupeře jsme nedokázali ani jednou využít. Každopádně skvělý zážitek a možná první čtyřka, kterou jsme kdy dali v hodnocení spirita (za fair mindedness).

Navzdory úvodní větě tohoto článku bych nyní dal důraz spíše na slova „tak trochu“. Umístění neodpovídalo našim ambicím ani nasazení. Měli jsme ale obrovské štěstí, že jsme se vyhnuli všem známým týmům a postupně vystřídali soupeře z Ukrajiny, USA, Austrálie, Irska, Nového Zélandu, Japonska, Švédska a Mexika. Poznali jsme na vlastní kůži tolik herních stylů, že máme nějakou dobu z čeho těžit. Jen ve výjimečných případech (a bez kýženého efektu) jsme stahovali sestavu, jinak měli snad všichni hráči možnost něco se přiučit. A šest proher je také něco, co nám snad pomůže pročistit hlavy a vrátit se do tréninků před EUCF s patřičnou pokorou.

Zajímavá umístění v openu

Za všech kategorií, které v Leccu hrály, dostal pouze v masters (open i women) medaile jiný tým, než z USA. To není velké překvapení, ačkoliv minimálně v openu si zuby mohli brousit ještě Kanaďané (Furious George), Australané (Colony) nebo Britové (Clapham). Pro ty je páté místo určitě skvělé, ale zajímavější je, že v semifinále útočili za stavu 16:16 na vítězství proti úřadujícím a následně i obhájivším mistrům světa Revolver. Skokanem roku jsou určitě němečtí Heidees. Ti se přes kanadské Phoenix dostali až do čtvrtfinále, kde prohráli s Colony a nakonec skončili osmí – pod japonskými Buzz Bullets a nad americkými Ironside (ti se právě po jednobodové prohře s Buzz Bullets nedostali do první osmičky).

Překvapením je i vysoké umístění ruských Lucky Grass pod vedením Tolji Vasilyeva z Goat. Dokázali si poradit třeba s britskými EMO a skončili na dvanáctém místě.

Finále bylo stejné jako před čtyřmi roky v Praze a stejně snad i dopadlo. Letos však hodně lidí očekávalo ve finále tým Johnny Bravo. Ten pro tuto sezónu získal několik hvězd z Doublewide (Brodie Smith, Kurt Gibson) a Revolveru (Bart Watson) a loňského vítěze Callahan trophy (pro nejužitečnějšího hráče univerzitní soutěže) Jimmyho Mickla. Kroužili tak kolem nich lidé s foťáky a propiskami na podpisy, ale když došlo na semifinálové lámání chleba, nestačili na strategicky lépe vybavený Revolver.

Autor: Štěpán PD, 20. 8. 2014

Poslat odkaz na e-mail